Daleko na severozápad od srdce čínské civilizace byla oblast Sin-ťiang řídce osídlena pastevci a oázovými farmáři organizovanými do malých království a kmenových aliancí. Vojenské velitelství (duhufu) pojmenovaný Xiyu byl založen pro region pod dynastií Xi (západní) Han v roce 60 př. nl se sídlem ve Wulei (nyní Luntai, v severní Tarimské pánvi). Později bylo vybudováno rozšíření Velké zdi 300 mil (480 km) západně od současné hranice Gansu-Xinjiang. Hanské hlavní město Chang’an (poblíž dnešního Xi’anu), v provincii Shaanxi, se dostalo do kontaktu s Římskou říší přes Hedvábnou stezku, obchodní cestu, která procházela řadou oázových osad jižně od Tien Shan. Tato cesta přepravovala čínské hedvábí do římského světa výměnou za drahé kovy, sklo a vlněné látky.
S úpadkem moci Han ve 3. století n. l. přešla oblast pod kontrolu místních ujgurských vůdců. Obnova císařské moci během období Tang (618–907) zvýšila čínský vliv v regionu, ačkoli mnoho prvků západní asijské kultury bylo přenášeno podél obchodních cest. Dynastie Tang zřídila dvě vojenská velitelství – Anxi (640) a Beiting (702) – pro oblasti severně a jižně od Ťan-šanu. Jak moc Tang koncem 9. a začátkem 10. století klesala, arabský vliv narůstal a islám získal mnoho konvertitů. V oázách se začalo mluvit turkickým jazykem, zatímco mongolština zůstala jazykem stepí.
Sin-ťiang byl znovu začleněn do čínské říše, když jej ve 13. století dobyl mongolský vůdce Čingis (Chinggis) Khan. Dynastie Qing (Manchu) (1644–1911/12) úspěšně prosadila kontrolu nad oblastí Sin-ťiang, porazila odpor tvrdohlavých kmenů na severu a poslala věrné muslimy z Gansu, aby se usadili v oázách severního Sin-ťiangu v 17. a 18. století. . V roce 1884 vláda Čching vytvořila novou provincii Sin-ťiang.
Po čínské revoluci v letech 1911–12 převzal kontrolu nad Sin-ťiangem Yang Zengxin, velitel domorodých turkických jednotek, a později byl pekingskou vládou jmenován guvernérem. Udržel si kontrolu až do svého zavraždění v roce 1928, po kterém následovala řada vládců a měnících se oddaností, zejména pod Jin Shuren (vládl 1928–33) a Sheng Shicai (1933–44). Po vítězství komunistů v roce 1949 zavedla ústřední vláda umírněnou politiku vůči místním menšinám a Sin-ťiang byl v roce 1955 ustanoven jako autonomní oblast. Zhruba v té době vznikl kvazivojenský výrobní a stavební sbor Sin-ťiang, složený převážně z veteránů Osvobozenecká armáda a vzdělaná městská mládež začali zakládat plantáže, které sehrály důležitou roli ve stabilitě a ekonomickém rozvoji regionu.
Více z Britannica
Turkistán: Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang
Radikální politika zavedená jinde v Číně během Velkého skoku vpřed (1958–60) a Kulturní revoluce (1966–76) však byla realizována i v Sin-ťiangu. Nedostatek potravin způsobený těmito narušeními, stejně jako přerušení čínsko-sovětských vztahů na počátku 1960. let, vyvolaly v roce 1962 masový exodus kazašského lidu do Kazachstánu (který tehdy byl součástí Sovětského svazu). To způsobilo masivní politickou nestabilitu a zvýšilo etnické napětí podél pohraniční oblasti. Po kulturní revoluci byla politická a hospodářská politika zmírněna, což vedlo k rozsáhlému zlepšení živobytí farmářů a pastevců ak relativní stabilitě a hospodářskému růstu v regionu. To bylo doprovázeno – zejména od konce 1990. let – zvýšenými ekonomickými investicemi v Sin-ťiangu a také přílivem Hanů z jiných částí Číny. Zatímco celková ekonomická situace regionu se v důsledku toho zlepšila, nerovnosti mezi ujgurským a hanským obyvatelstvem se staly výraznějšími. Tyto ekonomické rozdíly spolu s etnickým napětím mezi Ujgury a Chany vyvolaly občasné ujgurské protesty a nepokoje. V červenci 2009 (zejména v Ürümqi) došlo k výraznému propuknutí násilí, během něhož byly zabity desítky lidí a stovky byly zraněny.
