Primární zákony Evropské unie (EU) jsou obsaženy ve smlouvách dohodnutých mezi členskými státy.
Tyto smlouvy stanoví, jak je EU strukturována a řízena. Poskytují také pravomoci orgánům EU vytvářet a měnit sekundární zákony.
EU má 3 legislativní (neboli zákonodárné) instituce:
- Evropská komise navrhuje nové zákony
- Tyto návrhy musí schválit jak Evropský parlament, tak Rada Evropské unie
Spory o výklad těchto zákonů mohou být předloženy Soudnímu dvoru Evropské unie.
EU používá 3 principy, aby rozhodla, v jakých oblastech může přijímat zákony:
- Předání – pravomoci EU jí svěřují Smlouvy. Nemůže jednat nad rámec této pravomoci
- Proporcionalita – EU by neměla překračovat rámec toho, co je nezbytné k dosažení cílů Smluv
- Subsidiarita – mohou-li jednat národní vlády, pak by EU měla jednat pouze v případě, že by zákon EU přinesl lepší výsledek
Přednost práva EU
Právo EU je nadřazeno vnitrostátnímu právu. To znamená, že Irsko (spolu s dalšími členskými státy) nemůže přijímat vnitrostátní zákony, které jsou v rozporu s právními předpisy EU. Znamená to také, že zákon EU může převážit nad irským právem, i když tento irský zákon byl přijat před tím, než právo EU vstoupilo v platnost.
Přímý účinek
Kromě toho, že některé právní předpisy EU jsou nadřazeny vnitrostátnímu právu, mají přímý účinek na její občany. To znamená, že se můžete u soudu spolehnout na právo EU i v situacích, kdy neexistuje žádné vnitrostátní právo. Přímý účinek se vztahuje pouze na zákony EU, které jsou závazné (viz „Druhy právních předpisů EU“ níže), jasné, přesné a bezpodmínečné.
Jak se tvoří zákony EU
EU používá různé postupy, které závisí na typu zákona, který je přijímán.
Projekt řádný legislativní postup
Toto je postup, který se používá, pokud smlouvy nestanoví, že by se měl použít jiný postup (viz „Zvláštní legislativní postup“ níže)
Zákony EU začínají u Evropské komise (tzv právo iniciativy). Evropská komise navrhuje zákony, a to buď podle vlastního výběru, nebo na základě konzultací s jinými institucemi EU, členskými státy nebo veřejných konzultací.
První čtení
Navrhovaný zákon je zaslán Evropskému parlamentu k prvnímu čtení a je předán příslušnému výboru k posouzení. V navrhovaném zákoně mohou být provedeny změny. Evropský parlament hlasuje buď:
- Schválit návrh
- Schválit návrh s pozměňovacími návrhy
- Odmítněte návrh
Toto je známé jako postoj parlamentu v prvním čtení.
Zároveň je návrh zaslán také Radě Evropské unie k prvnímu čtení. Rada zaujímá svůj postoj ( postoj rady) poté, co bude znám postoj parlamentu. V této fázi může Rada:
- Schválit návrh a kvalifikovanou většinou. To může znamenat, že Rada přijme jakékoli změny schválené Evropským parlamentem.
- Zaujměte vlastní 1. pozici čtení. Může to být proto, že nesouhlasí s některými částmi návrhu nebo pozměňovacími návrhy Parlamentu. V tomto případě je návrh zaslán zpět Parlamentu s důvody a vysvětleními.
- Zamítnout návrh kvalifikovanou většinou.
Hlasování kvalifikovanou většinou (QMV)
Aby Rada přijala rozhodnutí:
- Musí souhlasit alespoň 55 % členských států
- Členské státy, které se dohodnou, musí zastupovat alespoň 65 % populace EU
Pro zablokování návrhu musí proti návrhu hlasovat alespoň 4 členské státy zastupující alespoň 35 % obyvatel EU.
Druhé čtení
Pokud byl návrh vrácen Parlamentu ke druhému čtení, může jej Parlament schválit nebo zamítnout nebo může navrhnout pozměňovací návrhy a zaslat jej zpět Radě ke druhému čtení.
Pokud Rada tyto změny nepřijme, a Dohodovací výbor je tvořena ze stejného počtu poslanců a zástupců Rady. Tento výbor se snaží dohodnout na textu. Pokud uspěje, je návrh vrácen Parlamentu a Radě ke třetímu čtení.
V této fázi nelze text návrhu měnit. Aby vstoupil v platnost, musí jej schválit Parlament i Rada.
Projekt zvláštní legislativní postupy
V některých případech smlouvy umožňují jiný postup, než je řádný legislativní postup.
V některých situacích musí Evropský parlament i Rada Evropské unie schválit návrh bez pravomoci provádět změny.
Postup souhlasu
V tomto postupu musí Parlament a Rada schválit návrh, než se stane zákonem, a žádná instituce nemá pravomoc návrh pozměnit. Tento postup se používá tam, kde:
- EU potřebuje souhlas Evropského parlamentu, ale nenavrhuje legislativu (chce například sankcionovat členský stát za porušení pravidel EU) or
- Kde je navržena legislativa o boji proti diskriminaci
Postup konzultace
To se používá v případech, kdy Smlouvy umožňují Radě přijmout zákon, aniž by zákon musel schvalovat Evropský parlament. Parlament musí dát v této věci své rady, ale Rada se může rozhodnout zákon schválit, i když parlament odmítne.
Postup vypouštění
To se používá k posouzení plnění schváleného rozpočtu Komisí. Zatímco Rada může nabídnout doporučení, konečnou možnost schválit provádění (absolutorium) má Parlament.
Druhy práva EU
Smlouvy jsou základní zákony EU. Všechny smlouvy musí být ratifikovány (schváleny a odsouhlaseny) členskými státy.
Smlouvy stanoví pravidla pro fungování institucí EU. EU byla založena na řadě smluv a její rozšiřování a rozvoj byl podpořen dohodou smluv mezi členskými státy.
Předpisy jsou zákony, které platí pro všechny členské státy. Stávají se součástí vnitrostátního práva a lze je vymáhat prostřednictvím vnitrostátních soudů každého členského státu od okamžiku, kdy vstoupí v platnost.
Směrnice jsou zákony, které stanovují cíle, které mají členské státy implementovat. Členské státy mohou zavést zákony, které transponovat směrnice do vnitrostátního práva. Směrnice mají obvykle lhůty pro jejich přijetí do vnitrostátního práva.
rozhodnutí se týkají pouze určených orgánů. Evropská komise může například vydat rozhodnutí, že Irsko jedná v rozporu s právem EU. Rozhodnutí má přímý účinek na zemi, společnost nebo organizaci, proti které je rozhodnutí vydáno.
Doporučení a Názory nejsou závazné a členské státy EU se mohou řídit radami těchto doporučení, pokud si to přejí, nebo se mohou rozhodnout nic neměnit.
Zákony EU a Irsko
Ústava Irska uznává, že právo EU je nadřazeno veškerému vnitrostátnímu právu.
EU je jediným orgánem, který může přijímat zákony týkající se:
- Celní unie
- Pravidla hospodářské soutěže na jednotném trhu
- Měnová politika v eurozóně
- Mezinárodní obchodní dohody
- Mořské rostliny a živočichové
Členství v EU mělo hluboký dopad na irské právo. Některé příklady toho, kde nařízení a směrnice EU ovlivnily práva irských občanů, jsou uvedeny níže.
Práva pracovníka
Mnoho důležitých zákonů o zaměstnanosti v Irsku buď začalo jako aspekty směrnic nebo nařízení EU, nebo je zahrnovalo. Některé příklady:
| Rovnost | Je nezákonné diskriminovat na pracovišti z určitých důvodů | Projekt Zákony o rovnosti v zaměstnání 1998 – 2015 transponována a rozšířena na směrnici 2000/78 |
| Pracovní podmínky | Zaměstnanci musí obdržet písemné prohlášení o podmínkách zaměstnání | Zákon o podmínkách zaměstnání (informace) z roku 1994 transponovala směrnici 91/533/EHS |
| Dovolená | Zaměstnanci mají nárok na minimálně 4 týdny placené dovolené ročně | Zákon o organizaci pracovní doby z roku 1997 transponovala směrnici 93/104/ES |
| Mateřská dovolená | Irské zákony o mateřské dovolené a ochraně mateřství jsou částečně založeny na směrnicích EU | Zákon o ochraně mateřství z roku 1994 transponovala směrnici 91/533/EHS |
| Rodičovská dovolená | Rodiče musí mít volno z práce bez ohledu na jejich pohlaví | Zákony o rodičovské dovolené 1998-2019 transponována a rozšířena o směrnici 96/34/EHS |
| Pracovní týden | Maximální pracovní doba, doby odpočinku, přestávky a nároky na dovolenou za kalendářní rok | Zákon o organizaci pracovní doby z roku 1997 transponovala směrnici 2003/88/ES |
životní prostředí
Mnoho irských zákonů o životním prostředí pochází z EU, včetně práv na přístup k informacím o záležitostech životního prostředí a účasti veřejnosti na rozhodování o životním prostředí podle Aarhuské úmluvy.
Irsko má také cíle snížit emise, které byly stanoveny v rámci jeho členství v EU a prostřednictvím Kjótského protokolu.
Evropský soudní dvůr vydal důležitá rozhodnutí týkající se řízení Irska se svým životním prostředím.
Spotřebitel
Spotřebitelé jsou chráněni podle práva EU při nákupu zboží a služeb z jiných zemí EU. Přečtěte si o tom více v části Práva spotřebitelů v Evropské unii.
Další informace a kontakty
Více o EU a jejím fungování si můžete přečíst v našich dokumentech:
Europe Direct je bezplatná telefonní a e-mailová služba, která poskytuje informace o EU. Nabízí informace o široké škále témat včetně legislativy, politik, institucí, programů a práv občanů EU. Může také uživatele odkázat na nejlepší zdroj poradenství na úrovni EU, na vnitrostátní, regionální a místní úrovni. V Irsku existuje několik místních informačních center Europe Direct.
Evropského parlamentu
Dům Evropské unie
12-14 Lower Mount Street
Dublin
D02 W710
Tel: (0)1 605 79 00 (IE)
Domovská stránka: https://www.europarl.europa.eu/ireland
Zastoupení Evropské komise v Irsku
Dům Evropy
12-14 Lower Mount Street
Dublin 2
D02 W719
Irsko
Podle zásady přednosti je evropské právo nadřazeno vnitrostátním zákonům členských států. Zásada přednosti se vztahuje na všechny evropské akty se závaznou platností. Členské státy proto nemohou uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem.
Princip přednosti zaručuje nadřazenost evropského práva nad národními zákony. Je to základní princip evropského práva. Stejně jako zásada přímého účinku není vepsána do Smluv, ale byla zakotvena Soudním dvorem Evropské unie (SDEU).
Definice
SDEU zakotvil zásadu přednosti ve věci Costa versus Enel ze dne 15. července 1964. V tomto případě Soudní dvůr prohlásil, že zákony vydávané evropskými institucemi mají být začleněny do právních řádů členských států, které jsou povinny se jimi řídit. . Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními zákony. Pokud je tedy vnitrostátní předpis v rozporu s evropským ustanovením, musí orgány členských států použít evropské ustanovení. Vnitrostátní právo není ani zrušeno, ani zrušeno, ale jeho závaznost je pozastavena.
Soud později objasnil, že přednost evropského práva se použije na všechny vnitrostátní akty, ať už byly přijaty před nebo po daném evropském aktu.
Vzhledem k tomu, že evropské právo je nadřazeno vnitrostátnímu právu, zásada přednosti proto zajišťuje, že občané jsou jednotně chráněni evropským zákonem, který je zajištěn na všech územích EU.
Rozsah principu
Přednost evropského práva před vnitrostátními zákony je absolutní. Vztahuje se tedy na všechny evropské akty se závazností, ať už vycházejí z primárního nebo sekundárního práva.
Tomuto principu navíc podléhají všechny vnitrostátní akty, bez ohledu na jejich povahu: akty, nařízení, rozhodnutí, nařízení, oběžníky atd.), bez ohledu na to, zda jsou vydány výkonnou nebo zákonodárnou mocí členského státu. I soudnictví podléhá zásadě přednosti. Judikatura členských států by měla rovněž respektovat judikaturu EU.
Soudní dvůr rozhodl, že i národní ústavy by měly podléhat zásadě přednosti. Je tedy věcí vnitrostátních soudců, aby neaplikovali ustanovení ústavy, která odporují evropskému právu.
Odpovědnost za zajištění dodržování zásady
Pokud jde o zásadu přímého účinku, za dodržování zásady přednosti odpovídá Soudní dvůr. Jeho rozhodnutí ukládají sankce členským státům, které jej poruší, na základě různých opravných prostředků stanovených zakládajícími smlouvami, zejména řízení pro nesplnění povinnosti.
Je také úkolem vnitrostátních soudců zajistit dodržování zásady přednosti. V případě jakýchkoli pochybností o provádění této zásady mohou soudci využít řízení o předběžné otázce. Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 19. června 1990 (Factortame) uvedl, že vnitrostátní soudy musí v rámci předběžného rozhodnutí o platnosti vnitrostátního zákona okamžitě pozastavit uplatňování tohoto zákona, dokud Soudní dvůr uvádí své doporučené řešení a vnitrostátní soud rozhoduje o podstatě problému.
Přímý účinek evropského práva
Zásada přímého účinku umožňuje jednotlivcům okamžitě se dovolávat evropského ustanovení u vnitrostátního nebo evropského soudu. Tato zásada se vztahuje pouze na některé evropské akty. Navíc podléhá několika podmínkám.
Přímý účinek evropského práva je spolu s principem přednosti základním principem evropského práva. Zakotvil to Soudní dvůr Evropské unie (SDEU). Umožňuje jednotlivcům okamžitě se dovolávat evropského práva u soudů, bez ohledu na to, zda existuje test národního práva.
Princip přímého účinku tedy zajišťuje aplikaci a účinnost evropského práva v zemích EU. SDEU však definoval několik podmínek, aby byl evropský právní akt okamžitě použitelný. Kromě toho se přímý účinek může týkat pouze vztahů mezi jednotlivcem a zemí EU nebo se může rozšířit na vztahy mezi jednotlivci.
Definice
Přímý účinek evropského práva byl zakotven Soudním dvorem v rozsudku Van Gend en Loos ze dne 5. února 1963. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvádí, že evropské právo zakládá nejen povinnosti pro země EU, ale také práva pro jednotlivce. . Jednotlivci proto mohou využít těchto práv a přímo se dovolávat evropských aktů u vnitrostátních a evropských soudů. Není však nutné, aby země EU přejímala dotčený evropský akt do svého vnitřního právního řádu.
Horizontální a vertikální přímý efekt
Existují dva aspekty přímého účinku: vertikální aspekt a horizontální aspekt.
Vertikální přímý vliv je důležitý ve vztazích mezi jednotlivci a zemí. To znamená, že jednotlivci se mohou ve vztahu k zemi dovolávat evropského ustanovení.
Horizontální přímý účinek je důsledkem vztahů mezi jednotlivci. To znamená, že jednotlivec se může dovolávat evropského ustanovení ve vztahu k jinému jednotlivci.
Podle typu dotčeného aktu Soudní dvůr uznal buď plný přímý účinek (tj. horizontální přímý účinek a vertikální přímý účinek) nebo částečný přímý účinek (omezený na vertikální přímý účinek).
Přímý účinek a primární legislativa
Pokud jde o primární právo, tedy texty na vrcholu evropského právního řádu, Soudní dvůr v rozsudku Van Gend & Loos stanovil zásadu přímého účinku. Stanovila však podmínku, že povinnosti musí být přesné, jasné a bezpodmínečné a že nevyžadují dodatečná opatření, ať už vnitrostátní nebo evropská.
V rozsudku Becker (rozsudek ze dne 19. ledna 1982) Soudní dvůr zamítl přímý účinek tam, kde mají země určitý prostor pro uvážení, i když minimální, pokud jde o implementaci dotčeného ustanovení (rozsudek ze dne 12. prosince 1990, Kaefer & Procacci ).
Přímý účinek a sekundární legislativa
Zásada přímého účinku se vztahuje i na akty sekundárního práva, tedy akty přijaté orgány na základě zakládajících smluv. Uplatnění přímého účinku však závisí na druhu aktu:
nařízení: předpisy mají vždy přímý účinek. Ve skutečnosti článek 288 Smlouvy o fungování EU upřesňuje, že předpisy jsou přímo použitelné v zemích EU. Soudní dvůr v rozsudku Politi ze dne 14. prosince 1971 objasňuje, že se jedná o zcela přímý účinek;
směrnice: směrnice je aktem určeným zemím EU a musí jimi být transponována do jejich vnitrostátního práva.
V některých případech však Soudní dvůr uznává přímý účinek směrnic za účelem ochrany práv jednotlivců. Soudní dvůr proto ve své judikatuře stanovil, že směrnice má přímý účinek, pokud jsou její ustanovení bezpodmínečná a dostatečně jasná a přesná a pokud země EU směrnici neprovedla ve stanovené lhůtě (rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn) . Může však mít pouze přímý vertikální účinek; Země EU jsou povinny implementovat směrnice, ale směrnice nesmí být citovány zemí EU proti jednotlivci (rozsudek ze dne 5. dubna 1979, Ratti);
rozhodnutí: rozhodnutí mohou mít přímý účinek, pokud uvádějí zemi EU jako adresáta. Soudní dvůr tedy uznává pouze přímý vertikální účinek (rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Hansa Fleisch);
mezinárodní dohody: v rozsudku ve věci Demirel ze dne 30. září 1987 uznal Soudní dvůr přímý účinek určitých dohod v souladu se stejnými kritérii, která jsou uvedena v rozsudku Van Gend en Loos;
stanoviska a doporučení: stanoviska a doporučení nejsou právně závazná.
