Tento text tvoří krátký úvod k té části práva Evropské unie, která se týká ochrany životního prostředí. Nejprve jsou uvedena hlavní ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) a Smlouvy o Evropské unii (SEU), která se týkají ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje (odstavec 2). Poté se odstavec 3 zabývá historií ustanovení evropského práva životního prostředí v evropských smlouvách. Začíná to několika obecnými poznámkami. Poté jsou diskutovány různé smlouvy (SEA, Maastrichtská, Amsterodamská, Niceská a Lisabonská), které změnily původní Smlouvu o Evropském hospodářském společenství (EHS) na dvě současné smlouvy. Dotýká se také Ústavy, která se neuskutečnila. Zaměřuje se na změny v ustanoveních týkajících se životního prostředí a udržitelného rozvoje.
Po prostudování následných změn ve smlouvách EU je v odstavci 4 zdůrazněna řada otázek. Nejprve se věnuje volnému pohybu zboží a ochraně životního prostředí. Kontrolována jsou rovněž ustanovení o vnitřním trhu na jedné straně a ustanovení o ochraně životního prostředí na straně druhé, jakož i nástroje směrnic a nařízení. Závěrečná část tohoto příspěvku se zabývá judikaturou v oblasti životního prostředí.
2) Řídící orgán smluvního práva
| TEU | |
| Umění. 3, odst. 3 SEU (bývalý článek 2 EU) | Cíle EU (včetně udržitelného rozvoje, vysoké úrovně ochrany a zlepšování kvality životního prostředí) |
| Umění. 21 odst. 2 písm. daf SEU (bývalý článek 36 EU) | V rámci vnějších politik bude EU podporovat udržitelný rozvoj a podílet se na podpoře mezinárodních opatření zaměřených na zachování kvality životního prostředí. |
| Smlouvy o fungování EU | |
| článek 11 SFEU (ex 6 ES) | Princip integrace, udržitelný rozvoj |
| Umění. 13 SFEU (bývalý protokol 10 připojený k Amsterodamské smlouvě) | Integrace dobrých životních podmínek zvířat |
| Umění. 34 SFEU (bývalý článek 28 ES) | Zákaz množstevních omezení dovozu |
| Umění. 36 SFEU (bývalý článek 30 ES) | Výjimka ze zákazu umění. 34 ve vztahu k ochraně zdraví a života lidí, zvířat a rostlin |
| Umění. 114 SFEU (bývalý článek 95 ES) | vnitřní trh |
| Umění. 191 (bývalý článek 174 ES) | Ochrana životního prostředí |
| Umění. 192 (bývalý článek 175 ES) | Právní základ pro environmentální opatření |
| Umění. 193 (bývalý článek 176 ES) | Přísnější vnitrostátní opatření |
3) Historie ustanovení evropského práva životního prostředí v evropských smlouvách
Navzdory tomu, že se ve smlouvách zakládajících EHS slovo životní prostředí nezmiňovalo, ochrana životního prostředí je jedním z jeho cílů již od roku 1972. Byly vypracovány akční plány životního prostředí, které dále popisovaly cíle a principy a stanovovaly prioritní témata. to vyžadovalo akci. Regulační opatření v oblastech, jako je znečišťování vody a ovzduší, byla zavedena především s využitím ustanovení o vnitřním trhu Smlouvy o EHS (v současnosti článek 114 SFEU). Harmonizace vnitrostátních opatření v oblasti životního prostředí byla považována za nezbytnou, aby se nenarušil obchod uvnitř Společenství, aby se zabránilo nerovným podmínkám hospodářské soutěže a aby byla zajištěna ochrana lidského zdraví a životního prostředí. V tomto okamžiku byly zavedeny stovky opatření týkajících se životního prostředí, která mají vliv na téměř všechny aspekty vnitrostátního práva životního prostředí. Brusel tímto způsobem v současnosti ovlivňuje nebo předepisuje více než polovinu vnitrostátního práva životního prostředí členských států.
Jednotný evropský akt
1. července 1987 byla Smlouva o EHS novelizována Jednotným evropským aktem, což vedlo k výslovné zmínce o životním prostředí v článku 100A (vnitřní trh, nyní čl. 114 SFEU) a samostatné hlavě o životním prostředí, článek 130R-T (nyní čl. 191–193 SFEU). Ochrana životního prostředí však dosud nebyla formálně zahrnuta mezi cíle EHS.
Maastrichtská smlouva
Po vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost dne 1. listopadu 1993 konečně získala ochrana životního prostředí formální místo mezi cíli ES v článku 2 Smlouvy o ES (jak se bývalá Smlouva o EHS dále jmenovala). Od tohoto okamžiku vedle ES existovala Evropská unie.
Amsterdamská smlouva
Amsterodamská smlouva vstoupila v platnost 1. května 1999. Text Smlouvy o ES byl přečíslován. Zásada integrace, dříve stanovená v článku 130R, byla předložena. Článek 6 nyní požaduje, aby požadavky na ochranu životního prostředí byly začleněny do definice a provádění politik a činností Společenství uvedených v článku 3, zejména s ohledem na podporu udržitelného rozvoje. V článku 95 (ex 100A, od Lisabonu čl. 114 SFEU), který upravuje vnitřní trh, jsou stanoveny možnosti pro zavedení přísnějších vnitrostátních požadavků, a to navzdory evropským harmonizačním pravidlům. Konečně je třeba upozornit na skutečnost, že postup spolurozhodování, v jehož rámci má Evropský parlament v některých případech právo veta, se nyní vztahuje na opatření založená na článku 95 (nyní 114 SFEU), jakož i 175 (nyní 192 SFEU).
Smlouva z Nice
Pokud jde o ochranu životního prostředí, smlouvou z Nice nebylo dosaženo žádného velkého pokroku. Přestože program stanovený pro IGC byl z hlediska životního prostředí omezený, stanovené cíle nebyly dosaženy. Hlavním nedostatkem v Nice byla skutečnost, že byl zachován status quo, pokud jde o některé postupy týkající se životního prostředí. Jednomyslné hlasování nebylo, jak bylo zamýšleno, změněno na hlasování kvalifikovanou většinou pro ustanovení týkající se tzv. ekodaní, což ztěžuje rozhodování v této oblasti, zejména s ohledem na blížící se rozšíření EU. Další potenciální nevýhodou je skutečnost, že článek o životním prostředí byl změněn na „opatření ovlivňující…dostupnost [vodních] zdrojů“, zatímco původní byl „opatření týkající se“. Nové, širší znění by mohlo znamenat, že pod něj bude spadat více opatření a bude muset být rozhodnuto jednomyslně.
Evropská ústava, která se neuskutečnila
Čtyři části navrhovaného textu obsahují několik ustanovení, která se dotýkají otázek životního prostředí. V části I je objasněno, že udržitelný rozvoj založený na mimo jiné zlepšení kvality životního prostředí patří mezi cíle Unie (článek I-3 odst. 3), stejně jako podpora udržitelného rozvoje na celosvětové úrovni (článek I-3 odst. 4). Životní prostředí zůstává oblastí sdílené pravomoci (článek I-13). V preambuli k části II (Listina základních práv Unie) se Unie zavazuje podporovat vyvážený a udržitelný rozvoj. Nutnost začlenit požadavky na ochranu životního prostředí do politik Unie je formulována jak v části II (článek II-37), tak v části III o politikách a fungování Unie (článek III-4) Ústavy. Ustanovení čl. III-4 je do značné míry totožné s dřívějším článkem 6 Smlouvy o ES. Článek II-37 formuluje povinnost zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a zlepšovat kvalitu životního prostředí „v souladu s principem udržitelného rozvoje“. Čl. II-3 odst. 1 vyjadřuje právo na respektování fyzické (a duševní) integrity, Čl. II-7 právo na respektování soukromého a rodinného života. Taková ustanovení mohou hrát roli v případech, kdy dojde k vážnému znečištění. Články III-129 až III-131 jsou věnovány životnímu prostředí a jsou v zásadě totožné s dřívějšími články 174-176 Smlouvy o ES. Jednomyslnost zůstává vyžadována pro fiskální opatření, územní plánování a specifické otázky týkající se spotřeby vody, půdy a energie. Čl. III-43 nahradí Čl. 30 (ex 36) Smlouvy o ES, aniž by se do seznamu důvodů přidala „ochrana životního prostředí“, což znamená, že judikatura „pravidlo rozumu“ zůstane v tomto ohledu důležitá. Článek III-65 nahradí článek 95 Smlouvy o ES, aniž by podstatně změnil možnost dovolávat se environmentálních důvodů pro vnitrostátní právní předpisy přísnější než evropské. A konečně text obsahuje nový článek o energetice (III-157), ve kterém výrazně vystupuje potřeba chránit a zlepšovat životní prostředí. Celkově vzato, pokud by národní referenda umožnila vstup této smlouvy v platnost, životní prostředí a udržitelný rozvoj by z toho získaly, zejména prostřednictvím ustanovení v Chartě. Národní referenda v Nizozemsku a Francii řekla „ne“ ústavě a místo toho byla vytvořena Lisabonská smlouva.
Lisabonská smlouva
Lisabonská smlouva se skládá ze dvou smluv: Smlouvy o Evropské unii (SEU) a Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). V platnost vstoupila 1. prosince 2009. Od tohoto okamžiku již sloupová konstrukce neexistuje. Spolurozhodování (Rada a EP rozhodují společně) se stává řádným legislativním postupem. Článek 194 SFEU zavádí pravomoc v oblasti energetiky, která musí být vykonávána s ohledem na životní prostředí, vnitřní trh a solidaritu mezi členskými státy. Jedinou změnou ustanovení, která se konkrétně zabývají ochranou životního prostředí, je malý dodatek k čl. 191 odst. 1 SFEU. Toto ustanovení již uvádělo, že EU může podporovat opatření na mezinárodní úrovni k řešení regionálních nebo celosvětových problémů životního prostředí, a Lisabon dodává, že taková opatření se mohou zabývat zejména bojem proti změně klimatu. Navzdory tvrzení, že by tento dodatek dal Bruselu novou pravomoc, na právní praxi to nic nemění. EU již před Lisabonem mohla přijímat opatření pro boj proti změně klimatu. Dodatek (s nímž se v navrhované ústavě nepočítalo) je pouhým vysvětlením. Ačkoli je Listina základních práv EU připojena pouze ke Smlouvě, má plnou a právně závaznou hodnotu prostřednictvím čl. 6 TEU. Kromě toho se Evropská unie připojí k systému stanovenému Evropskou úmluvou o lidských právech (ECHR). Charta EU stanoví vysokou úroveň ochrany a zlepšování životního prostředí, které by mělo být dosaženo v souladu se zásadou integrace environmentální politiky a zásadou udržitelného rozvoje (článek 37 Charty EU).
4) Vybraná témata
Volný pohyb zboží
Národní politika životního prostředí je povinna dodržovat požadavky stanovené v konkrétních evropských směrnicích nebo nařízeních. Budou projednány níže, pokud se týkají oblastí evropské politiky vnitřního trhu a životního prostředí. Pokud takové zvláštní požadavky chybí, platí požadavky stanovené ve SFEU. Pokud jde o vnitrostátní opatření v oblasti životního prostředí, která mají dopad na volný pohyb zboží v rámci Unie, je důležitý zákaz podle článku 34 SFEU (ex 28 ES). Množstevní omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem jsou v zásadě zakázána, pokud nejsou nezbytná pro ochranu zdraví lidí, zvířat a rostlin, jak je stanoveno v článku 36 SFEU (ex 30 ES). Ochrana životního prostředí rovněž představuje možnou výjimku, ale podléhá tzv. pravidlu rozumu. Příkladem ESD, který uplatňuje pravidlo rozumu, jsou Danish Bottles Dokončení vnitřního trhu
Článek 114 SFEU (ex 95 ES) umožňuje přijímat opatření, jejichž cílem je vytvoření a fungování vnitřního trhu. Oddíl 3 požaduje, aby jako základ byla brána vysoká úroveň ochrany, mimo jiné s ohledem na životní prostředí a veřejné zdraví. Oddíl 4 umožňuje za určitých okolností zachovat stávající vnitrostátní opatření na ochranu životního nebo pracovního prostředí. § 5 dokonce umožňuje zavádět nová opatření na ochranu životního prostředí za zpřísněných podmínek. Odstavec o životním prostředí
Článek 191 (bývalý článek 174 Smlouvy o ES) popisuje cíle a zásady politiky EU v oblasti životního prostředí. Ustanovení čl. 191 odst. 2 požaduje vysokou úroveň ochrany, ale připouští výjimky z důvodu regionálních rozdílů. Článek 192 (bývalý článek 175 Smlouvy o ES) obsahuje skutečný právní základ pro opatření a řídí proces rozhodování o jejich vzniku. Konečně článek 193 (bývalý článek 176 Smlouvy o ES) umožňuje členským státům možnost zachovat nebo přijmout přísnější opatření. Tato opatření musí být slučitelná s primárními ustanoveními Smlouvy a musí být oznámena Komisi.
Primárně opatření, která mají méně přímou vazbu na fungování vnitřního trhu, jako jsou opatření na ochranu přírody, ale také směrnice 2008/98 o odpadech, jsou přijímána s titulem o životním prostředí jako základ.
Směrnice
Článek 288 SFEU (bývalý článek 249 ES) stanoví, že evropské směrnice ukládají členským státům povinnost dosáhnout určitého výsledku v daném časovém období, přičemž jim ponechávají svobodu zvolit si formu a metody, jak tohoto výsledku dosáhnout. Jednotlivci se mohou dovolávat ustanovení směrnice, pokud je vnitrostátní zákonodárce provedl příliš pozdě nebo nesprávně. Taková ustanovení by za tímto účelem měla být dostatečně jasná, přesná a bezpodmínečná. Je možné rozlišovat mezi situacemi, kdy jsou vnitrostátní pravidla přísnější než směrnice, a situacemi, ve kterých jsou mírnější. V prvním případě se mohou ustanovení EU dovolávat osoby s přímým zájmem, v druhém případě se jich mohou třetí strany někdy dovolávat vůči dotyčnému členskému státu (nikoli však vůči jiným osobám).
Předpisy
Evropská nařízení jsou ze své podstaty přímo použitelná v rámci členských států článek 288 SFEU (bývalý článek 249). Pro předměty, které by měly být regulovány stejným způsobem ve všech členských státech, jako je dovoz a vývoz odpadních materiálů a obchod s ohroženými druhy zvířat a rostlin, je zvolena forma regulace.
Judikatura
Evropský soudní dvůr (ESD) je soudem poslední instance, pokud jde o otázky práva EU. ESD se skládá z ESD / Tribunálu a Soudu pro veřejnou službu (CST). Pomáhají mu generální advokáti, kteří vydávají stanoviska, když je to požadováno, ačkoli Soudní dvůr není povinen se těmito stanovisky řídit. Vykládá právo EU ve sporech, které mu byly předloženy v případech týkajících se jednoho z orgánů EU nebo jednotlivců, následujícím způsobem:
Postup stanovený v článku 258 (bývalý článek 226 Smlouvy o ES). Tento článek umožňuje Komisi EU zahájit řízení o výkonu rozhodnutí u ESD, pokud se domnívá, že členský stát neplní své povinnosti podle práva EU. Toto je však pouze poslední fáze postupu. Komise a členský stát jednají předtím, než se do toho zapojí ESD. To se odehrává v několika fázích: za prvé, existují neformální jednání mezi oběma stranami; pokud nedojde k žádnému uspokojivému závěru, zašle Komise formální výzvu, v níž upozorní na konkrétní porušení práva EU; pokud stále nebylo dosaženo správného provedení, vydá Komise odůvodněné stanovisko, které ponechává členskému státu dva měsíce na to, aby vyhověl, než bude zahájeno řízení u ESD. Pokud ESD sdílí názor Komise, je členský stát povinen změnit své vnitrostátní právo a implementovat právo EU. Lze uložit i peněžité sankce. Řecko bylo první zemí, která byla podle tohoto ustanovení pokutována, jak ukazuje C-378/08, Raffinerie Mediterranee (ERG), zabývající se principem znečišťovatelů platí a otázkami odpovědnosti.
SDEU potvrzuje přísné čtení požadavku energetické jednomyslnosti v případě právního základu.
Zkontroloval jsem zde stanovisko společnosti Mengozzi AG ve věci C-5/16 Polsko proti EP a Radě. SDEU dnes jeho čtení potvrdil. Za prvé (v 41) cíl a obsah opatření určuje jeho právní základ. Ne jeho skutečné účinky po vstupu v platnost, protože by to vyžadovalo spekulace. Dále (na 43 ff) článek 191 SFEU nařizuje EU, aby přijala opatření k řešení změny klimatu. Opatření přijatá za tímto účelem nutně ovlivňují odvětví energetiky členských států. Široký výklad čl. 192 odst. 2 prvního pododstavce písm. c) SFEU by mohl mít za následek použití zvláštního legislativního postupu, který Smlouva o FEU zamýšlela jako výjimku, do obecného pravidla.
V 61: MSR je jednorázový zásah ze strany zákonodárce za účelem nápravy strukturální slabiny ETS, která by mohla bránit tomu, aby systém plnil svou funkci podpory investic za účelem snížení emisí oxidu uhličitého v nákladově efektivním způsobem a být hnací silou nízkouhlíkových inovací přispívajících k boji proti změně klimatu. V 62 a na závěr: z analýzy cíle a obsahu napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by první výsledek sledovaný tímto rozhodnutím významně ovlivnil volbu členského státu mezi různými zdroji energie a obecnou strukturu jeho zásobování energií .
(Ve zbývající části rozsudku Soud odmítá argumenty založené na proporcionalitě atd.).
Toto je důležitý den pro právní základ politiky EU v oblasti životního prostředí.
Sdílet tento:
Mengozzi AG zachraňuje ETS ve stanovisku k právnímu základu energetické politiky.
Jiní prostudovali právní základ EU pro energetickou politiku mnohem lépe než já. Mezi nimi především doktorka Leonie Reinsová. např. pro RECIEL zde a její Phd zde. Dopad této diskuse je vysoký. Lisabonská smlouva zavedla do smluv EU formální hlavu energetiky. Ať už je to tak navrženo nebo ne, vyhlídka na požadavek jednomyslnosti v této hlavě u opatření, která „mají významný vliv na volbu členského státu mezi různými zdroji energie“, silně přesahuje politiku EU v oblasti životního prostředí.
Systém EU pro obchodování s emisemi – ETS je hlavním kandidátem na to, aby se stal obětí rozsáhlého výkladu čl. 192 odst. 2 písm. c SFEU, který v hlavě Smlouvy o životním prostředí obsahuje požadavek jednomyslnosti. [Podobné výzvy má i hlava energetiky, článek 194].
Ve věci C-5/16 Polsko vs. EP a Rada Mengozzi AG se vyjádřil minulý týden. Sporný je odpor Polska vůči MSR. MSR je rezerva stability trhu pro systém Unie pro obchodování s emisemi skleníkových plynů. V podstatě se jedná o dlouhodobé parkování přebytečných povolenek, které umožní ETS zajistit kolaps cen v případě přebytku nabídky. Výsledné zvýšení cen povolenek mělo mimo jiné podpořit přechod na jiné palivo a odradit od investic do uhelných elektráren (proto samozřejmě zájem Polska).
Pro budoucí reference je relevantní zejména názor AG na 25, který uvádím v plném rozsahu:
„čl. 192 odst. 2 písm. c) SFEU je třeba jako výjimku vykládat striktně, zejména proto, že účinná moderní politika v oblasti životního prostředí nemůže ignorovat energetické otázky. Sdílím obavy vyjádřené žalovanými a vedlejšími účastníky, že žalobkyní navrhovaný výklad čl. 192 odst. 2 písm. legislativní iniciativu tím, že členským státům přizná právo veta, neboť Unie by je vyzve pouze k racionalizaci jejich činností spotřebovávajících CO 2 . Kromě toho by takový výklad odsoudil ETS k neúspěchu, protože by zákonodárci EU bránil v nápravě jeho strukturálních nedostatků. Kromě toho, ačkoli bych chtěl zdůraznit, že cílem zavedení MSR není tvořit cenu povolenek, ale jednoduše zajistit účinnost ETS, v žádném případě nemůže volba provozovatele určitého zdroje energie nebo výrobní technologie záviset na pouze na této ceně, která sama o sobě nedefinuje výrobní náklady, které jsou určovány řadou faktorů. I po zavedení MSR zůstává výběr technologie stále v rukou operátorů a není diktován Evropskou unií.“
Nejsem si jistý, do jaké míry nám rozsudek Soudu umožní vypracovat kritéria s širším dopadem, než je jen současný případ – ale určitě by to pomohlo.
Mengozzi AG nejprve zdůrazňuje striktní výklad výjimky „směs energie“. Dále, v odstavcích předcházejících výše uvedenému, spojuje změny stávajících zákonů převážně s právním základem tohoto původního nástroje. Podporuje také instituce a Španělsko, Francii a Švédsko (zasahující; pozice Německa, rovněž intervenujícího, nebyla vyjádřena) v jejich varování před právem veta v kontextu energetiky/změny klimatu. Nakonec výjimku dále rozmělňuje tím, že se dívá na politiky tak, jak fungují v praxi, nejen teoreticky. V tomto bodě se poradní skupina dívá na ETS konkrétně, ale jeho názor má širší význam: v podstatě by to znamenalo, že když je chování členských států a jednotlivců/podniků určováno regulačním zásahem, z nichž některé jsou jasně založeny na jiném právním základě než čl. 192 odst. 2 písm. c SFEU, ten není při rozhodování o vhodném právním základu rozhodující.
To je důležitý případ pro budoucnost politiky EU v oblasti životního prostředí a energetiky.
Sdílet tento:
FIPA, Tws Automation a Ivan: ESD potvrzuje sekundární povahu „zásad“ v právu EU v oblasti životního prostředí
Zásady evropského práva životního prostředí nemusí mít samy o sobě praktickou právní sílu. Jsou transponovány do sekundárního práva. Právě jejich (nesprávná) aplikace a výklad ve spojení se sekundárním právem vede k tomu, že občané a korporace se dovolávají principů na podporu svého individuálního postavení. Navzdory jejich vytrubované hodnotě jako „zásad“, v právu v praxi jednotliví občané nebo korporace potřebují transpozici uvedených zásad do sekundárního práva, aby mohli argumentovat, že takové sekundární právo zásady porušuje.
Jasnou aplikací této reality je nedávný rozsudek ESD ve věci C-534/13, případ s neuvěřitelně dlouhou řadou stěžovatelů a žalovaných, který jsem pro usnadnění nazval FIPA, Tws Automation a Ivan v názvu aktuálního příspěvku. (Po hlavních protagonistech).
Hlavním problémem, který vyvstal, bylo, zda vnitrostátní (italská) legislativa, podle které není stanoveno, aby úřady vyžadovaly od vlastníků znečištěných pozemků, kteří k tomuto znečištění nepřispěli, aby provedli preventivní a nápravná opatření, a jediná uložená povinnost se týká náhrada za opatření přijatá těmito orgány je slučitelná se zásadou „znečišťovatel platí“, zásadou předběžné opatrnosti a zásadami, že by měla být přijímána preventivní opatření a že škody na životním prostředí by měly být napravovány přednostně u zdroje.
ESD v této souvislosti zdůrazňuje úlohu směrnice 2004/35. Měl za to, že směrnice proti takové absenci nebrání. A připomněl v souladu s předchozí judikaturou, že environmentální zásady Smlouvy „ pouze definují obecné environmentální cíle Evropské unie, protože článek 192 SFEU svěřuje Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie, jednajícím řádným legislativním postupem, odpovědnost za rozhodování o tom, jaká opatření mají být přijata k dosažení těchto cílů. (…) Vzhledem k tomu, že čl. 191 odst. 2 SFEU, který zavádí zásadu „znečišťovatel platí“, je zaměřen na opatření na úrovni EU, nemohou se jednotlivci tohoto ustanovení jako takového dovolávat za účelem vyloučení použití vnitrostátních právních předpisů – jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení – v oblasti, na kterou se vztahuje politika životního prostředí, pro kterou neexistuje žádný právní předpis EU přijatý na základě článku 192 SFEU, který by se konkrétně vztahoval na danou situaci (…) Stejně tak se příslušné orgány životního prostředí nemohou spoléhat na na čl. 191 odst. 2 SFEU, při neexistenci jakéhokoli vnitrostátního právního základu pro účely uložení preventivních a nápravných opatření.“ (…)“ (ve 39-41)
Vystřízlivělý závěr, přesto pevně zakořeněný v právní praxi a institucionální rovnováze. Geert.
